15. října 2005 v 13:50 | Gawaen
|
Květy intimních nálad
Intimní malba
Autora už město unavilo, nic mu nenabízí, nemůže mu nic dát. Je zde nešťastný. Rád by se vrátil k přírodě. Vzpomíná na jaro, lesklou trávu, útlé břízy, řeku, štíhlé vrby, bzučící mouchy, ranní rosu, bílý měsíc, šelestění listí, modré mlhy. To všechno by zase rád viděl.
Setkání
Stalo se to z jednoho srpnového večera, sešli se na Pražském hradě. Byla to jeho bývalá láska, krásná to dáma, ale chladná. Má radost, dlouho ji neviděl a přitom je smutný, sešli se jako přátelé. Baví se spolu o věcech minulých, k nimž není návratu.
Starý strom
Starý strom samotář se loučí s ostatní trávou, květinami i se zídkou, u které stojí a ví, že už se na jaře neprobudí. Jeho kmen je už dutý, shnilý a stmělý. Umírá, a přece je hrdý, protože vždycky přeci žil dobře a jeho odchod bude čestný a radostný, užil si svá léta.
Až bude po boji
Člověk nedokáže v životě jednat, tak jak by jednat měl. Bojí se, že bude ponížený, budou se mu smát . Teprve, když člověk umře, začnou o něm lidé mluvit dobře, ale to už je pozdě, protože člověk už to nemůže slyšet a mít z toho radost. Na oplátku pak zase chválí někoho ostatní. Lidé by měli chválit ostatní, protože pak by nebylo tolik válek.
Vybouřené smutky
Doma jsem také nalezla sbírku básní nazvanou Česká básnická moderna a v ní mě velmi zaujala Sovova báseň Bizardní sen ze sbírky Vybouřené smutky. Hodně mě zaujala, a asi proto jsem o ní neustále přemýšlela. Čím více jsem nad ní uvažovala a polemizovala napadala mě spousta motivů, které se možná autor snažil sdělit světu.
Bizardní sen
Tahle báseň ve mně ze začátku evokovala sebevražedné myšlenky. Autor se chce zabít. Nejspíš se bojí, a proto si k sobě přibásní společnici. Ta se nechá uchlácholit slovíčky a neustále pláče. Nejspíš nemá tolik odvahy, aby se mu postavila. Radši se smíří se svým údělem následovat ho.
Oba se snaží utéct. Utéct pryč od všeho, od všech. Zklamaní a zhnusení. Najít svět lepší, nový, bez techniky, jen s nedotčenou přírodou. Možná, že ho najdou za mořem. Nejspíš autor myslí na Ameriku, Austrálii nebo na nějakou úplně jiný kontinent nebo snad planetu, kdo ví? Nastoupí na loď, jejíž kapitán je podivný, starý muž a pokusí se odvést dvojici po moři, kam chtějí. Dlouho plují a ztrácejí naději.
Autor se cítí podveden, když dorazí k vytoužené zemi. Nicméně na ní žije zase ten samý člověk s civilizací, proto poručí cestu k nějaké další Zemi. Dni plynou a po lodi se rozléhá temná nálada. Dívka zase začne plakat. Autor je na tom psychicky taky špatně a v afektu kapitána zabije, aniž si uvědomí co vlastně dělá a je sám sebou znechucen. Dvoje se ocitne uprostřed oceánu bez naděje na návrat.
Docela bych věřila, že to byl sen. Sen člověka se velkou představivostí, kterému se zdá o tom, co dělá a co by chtěl. Ve snech se mu plní jeho tajné touhy a obavy. Byl to sen sugestivní, temný na začátku a ještě temnější na konci, přímo noční můra, ze které se člověk probouzí celý zpocený a je rád, že se mu to naštěstí jen zdálo.
Jaképak jsou asi jiné obydlené planety...